SANDY.
Sandyho, si vnuk Martin "vymodlil" už před 9 roky. Padl do oka všem, nejen vnukovi. Je to rasa King Charles Chevallier a je ve "zlaté" verzi. Má velmi hustou srst a je to mazlík a pes domácí. Zaštěká jenom zcela vyjímečně a úplnou výjimkou, je štěkot z "obranných" důvodů. Je to prostě velmi klidný pes a i nám se ženou ihned učaroval. Jak vnuk, tak především zeť, navrhl už když byl vylekaným štěňátkem, že by k nám měl - chodit do "školky". Aby si u nás zvykl, a neměl trauma a stres, když pojedou třeba na dovolenou. Sandyček si u nás nejen rychle zvykl, ale na rozdíl od svého "domova", si vysondoval, zda si může vyskočit na válendy, nebo v kuchyni vyskočit na stůl a z něj poté si lehnout na parapet a koukat z okna. Doma na stůl nesmí a parapety z domu nezná, protože u nich ve velmi hezkém a velkém bytě – neexistují – bydlí až pod samou střechou. Nyní, kdy tento článek píši, klidně spí pod stolem v kuchyni.
Není u nás jen o dovolené, ale i při jiných příležitostech se především já (jeho náhradní pán) často vídám "Trucoval" ještě víc, než po týdnu a až poté, co jsem mu já i jeho "pán" Martin vysvětlili, že to nešlo, když na mne čekali v autě, vzal mne na milost – což u něj představuje pořádné podrbání na břiše, které je zakončeno jeho objetím a olízáním celé tváře i uší a krku. Asi nejsilnějším zážitkem však bylo to, co se stalo před šesti roky, když byli na Mallorce a já na vyvětrání bytu a zalití květin, byl nucený vzít pejska s sebou ( jindy je s manželkou a já tam chodím sám), do jejich prázdného bytu. Dodnes mne mrzí, že jsem neměl aspoň mobil s foťákem, nebo foťák (a pustil jej na video). Sandy byl v totálním šoku a na místě, kde má své misky – šokovaně seděl a jeho mimika, asi říkala jediné - tak se tedy věci mají, někde se válejí u moře ( nebo kde) a mne nechají na krku tomu, koho taky rád vídám a vím, že si navzájem rozumíme – ale Martin to není !
. Je poslušný a všemi mastmi mazaný a i když to zní divně – říkám někdy, že má "psí univerzitu". Je "členem" rodiny, ale článek píši z jiného důvodu. O tom, že inteligentní pes nám lidem velmi dobře rozumí, to je obecně známo. Jak se dokáže "urazit", jsem se přesvědčil nejednou a není to tak dlouho, co se urazil poté, kdy jsem se u nich jenom v kalupu "otočil" pro DVD, co pro mne byly na smluveném místě připravené a já si dovolil je jen vzít a Sandyho nevzít ven na 0,5 – 1.hod. "vycházku" ."
Po nejméně tří minutovém šoku, mne začal "pronásledovat" po bytě a bylo to něco jako parodie z Laterny Magiky. Krok já, jeho kroky se mnou. Jak jsem se zaléváním květin skončil a Sandy zaregistroval, že jsem začal zavírat i okna, v tu ránu ležel napříč u dveří od bytu a jako by mi pohledem sděloval : " Tebe si "utéct" nenechám, to si piš !" Ležel s hlavou na packách a pozoroval každičký můj pohyb.
Nejsem psycholog, ale tak apatický, nesoustředěný a dalo by se říct, že i "otrávený", jako po zbytek dne snad ani předtím, ani po tom nebyl. Pro něj (i pro mne), jsem s dobrým úmyslem chtěl vše kompenzovat tím, že půjdeme naproti manželce až kolem 18. hod. skončí v obchodě. Kompenzace se nevydařila a moc nechybělo, aby neskončil pod kolem projíždějícími koly, menší party cykloturistů. Sandy se sice ze šoku "vyspal", ale úplně jinak reagoval na mobily . Jinak reagoval na auta a co mělo šedavou barvu a na střeše nosné "sáňky", považoval asi za jejich potencionálního Renaulta. Vyšší a "udělanější" mladíky si taky zcela jinak "prohlížel" a zrovna tak drobnější blondýnky mezi 35 – 40 roky. Když mi zazvonil mobil a ozvala se dcera, že už vjíždějí do města, byli jsme na ulici, kterou přijedou. Sandy jako by tomu rozuměl – byl k neudržení ( měl jsem obavy, že je schopen se uškrtit na vodítku) a jak zmerčil zastavující auto a pootevřené dveře, vzdal jsem to jej držet. Vlétl do auta a bral to od dcery k zeťovi, od něj mezi sedadly na kluky a v tomtéž pořadí to 3 krát opakoval. Až všechny olízal a "potloukl" kmitajícím ohonem, teprve uklidňoval dech i kmitání ohonu.
Po příjezdu "domů" si tři dny hlídal každý pohyb všech a Martina de facto nespustil s očí. Musel mu nechávat pootevřené dveře i od koupelny a WC, aby na něj viděl. Od toho dne už uplynulo hodně vody, byli na jiných dovolených i kratších akcích a zřejmě i Sandy na všechno pozapomněl. Jednu věc však ne – když jej k nám dovedou, pak čeká na větu :
" Neboj se Sendíčku, s dědou do prázdného bytu nepůjdeš a on Tě nespustí s očí, to víš. Tak buď hodný, my se brzy vrátíme. Pak někdo řekne : " Je to jen pes..." Je to pes, ale celá rodina ví své..